Když jsem za chladných zimních večerů v Praze putoval prstem po mapě světa a přemýšlel, kam se vydat na dovolenou, v hlavě jsem měl několik základních kritérií. Musí to být za exotikou (konečně pryč z Evropy), ideálně v červenci a do oblasti, kde v tu dobu nepadají z nebe tuny monsunové vody.
Když tak sledujete tu naši zemičku, zjistíte, že tyto mantinely vám moc zemí na výběr nedávají. Nakonec se ale přeci jen objevila destinace, která splňovala všechny moje představy ideální dovolené. MALAJSIE. Země, která nabízí vše, co si pod slovem exotika můžete představit. Deštné pralesy, krásné písčité pláže a malé ostrůvky, korálové útesy s barevným rybím světem, moderní a barevná města, směsici kultur a náboženství – od islámu, přes hinduismus až po buddhismus, zelené čajové plantáže, bažinatá jezera, výborné jídlo několika národů, spoustu tropického ovoce, vůní a barev, relativně suché podnebí i v době našeho léta, velmi příjemné ceny (nižší než doma v Čechách)…
Pokud si přejete letět hodně daleko a za dobrodružstvím, Malajsie vás rozhodně uspokojí. Už těch 11 hodin v letadle, kdy ukrajujete pomalu 9 000 km mezi Prahou a Kuala Lumpurem (hlavní město Malajsie), vám jasně napoví, že nejedete na pár dní k českému rybníku.
My letěli se Singapore airlines. Rychlostí okolo 900 km/h. Posunete se tak o 7 časových pásem dopředu (díky letnímu času hodinky přeřídíte o 6 hodin). Samotný let už může zavánět exotikou. Když jsme ve Frankfurtu přestupovali z šedého a smutného letadla Lufthansy (kde jsou služby sice profesionální, ale tak trochu německy studené) a u nástupu na palubu obřího Boeingu 747 nás vítala krásná singapurská letuška v pestrých fialových batikovaných šatech, uvědomil jsem si, že vstupujeme do jiného světa. Tu spoustu hodin na palubě vám všechny ty krásky ze Singapuru zpestřují neúnavnými úsměvy, výborným jídlem a také dobře zásobeným barem. Jako na všech dálkových letech můžete sledovat nejnovější filmy na své vlastní obrazovce nebo si třeba poslechnout výběr z hudebních CD. Když se s nimi po mezipřistání v Singapuru loučíte, letušky jsou stále svěží a usměvavé, jako by ani neběhaly celou noc v úzkých uličkách letadla. I v tom je kus pověstné asijské pracovitosti a skromnosti. Pak vstoupíte do klimatizované haly letiště, uděláte pár kroků k letištní bráně… a vykročíte do tolik očekávané prádelny.
Vlhkost vzduchu tam dosahuje okolo 90% a teploty málokdy klesají pod třicítku. Monsunové deště zásobují celou zemi dostatečným množstvím vláhy a ta se pěkně drží v ovzduší, aby se vám sice lépe dýchalo, ale také trochu hůře šlapalo po rozpálených ulicích. Když se tedy poprvé „orosíte“ lepkavou vlhkostí, uvědomíte si – „konečně tady! Zdravím tě Malajsie…“
Než se pustím do vyprávění o tom, co všechno můžete na cestách touhle krásnou zemí zažít a poznat, sluší se naservírovat na úvod stručnou lekci zeměpisu.
Na mapě hledejte Malajsii v jihovýchodní Asii, jen kousek nad rovníkem (Kuala Lumpur je na necelém třetím stupni severní šířky, sever poloostrova sahá k šestému stupni). Sousedí s další velmi populární turistickou destinací, Thajskem na severu. Na Jihu hraničí se Singapurem, věhlasným asijským „tygrem“. Část území se nachází na severní části ostrova Borneo. Koupat se v pevninské Malajsii můžete v Indickém oceánu na západě nebo v Tichém oceánu – konkrétně v Jihočínském moři na východě. Země je to relativně neveliká – celková rozloha 329 749 km2 ale nabízí neuvěřitelné bohatství přírodních krás, architektury a možností k odpočinku.
Když se budete rozhodovat, kdy Malajsii navštívit, je třeba brát v úvahu její specifické klimatické podmínky. Tahle tropická rovníková země má sice poměrně stabilní celoroční teploty a vlhkost, velké množství srážek ale omývá především východní pobřeží poloostrova od října do dubna. V tu dobu jsou všechna krásná letoviska na pobřeží i ostrovech, písčité pláže a korálové útesy, kropeny spoustou monsunového deště a vypadají docela nehostinně. Na ostatním území sice déšť přichází pravidelně a nečekaně, bývá to ale prudký krátký liják, který rychle střídá slunečno.
V červenci jsme měli většinou krásné počasí, jen pár dní bylo nebe pokryté mraky (což bylo příjemnou změnou) a párkrát zapršelo. Nicméně ročně spadne na Malajsii okolo 2500 mm srážek (pro porovnání – u nás je to asi 500 mm!). Pokud budete chtít pokořit nejvyšší horu Malajsie, musíte na ostrov Kalimantan (Borneo), kde dosahuje vrchol Kinabalu 4094 m. Výška pevninských pohoří se pohybuje kolem 2000 m a třeba v Kameronské vysočině se do této výšky snadno dostanete po silnici.
Pokud vás zajímá politika, tak tahle země je opravdu dost specifická. Nejen díky různým etnikům a náboženstvím, která zde žijí v harmonii, ale také vzhledem k zajímavému státnímu zřízení. Jako konstituční monarchii ji tvoří 13 států, z nichž je v pevninské části devět sultanátů. Z devíti sultánů je volen král na pětileté období. Opravdová moc ale leží v rukou vlády a parlamentu.
Svoje nepřehlédnutelné (vesměs pozitivní) stopy tady nechala doba kolonizace. Malajsie šla z ruky do ruky Portugalcům, Holanďanům i Britům. Naposledy byla Malajsie britskou kolonií, než získala úplnou samostatnost v roce 1957. Ekonomicky se tahle zemička rozvíjí velmi rychle. Podle aktuálních statistik má HDP/os. dokonce vyšší než Česká republika, přesto že je tady skoro 20% dospělých negramotných. Ze zemědělské bývalé kolonie se vyhoupla do čela asijských zemí díky rychlému rozvoji průmyslu a hlavně služeb. Služby už dnes tvoří něco kolem 40% hrubého domácího produktu, zatímco zemědělství jen 16,5% a průmysl 40%. V zemědělství je ale stále zaměstnáno 25% pracujících. Podél silnic uvidíte nekonečné plantáže krásných olejových palem a místy kaučukové plantáže. Právě Malajsie je největším exportérem palmového oleje a kaučuku.
Největší riziko exotické destinace?
Nebezpečí na vás sice číhá na souši i ve vodě – můžete se bát žraloků, pijavic, dravé zvěře, malárie v komářím štípnutí nebo třeba jedovatých hadů. Tohle riziko je ale skutečně minimální. Jedno skutečné riziko, které vám může sáhnout na zdraví se nenápadně tváří jako váš největší přítel – klimatizace. Pokud se už do letadla dobře neobléknete, těch 11 hodin budete docela trpět. A nezachrání vás ani příjemné fialové deky, které v letadle singapurci rozdávají.
Klimatizace nakonec byla to jediné opravdové nebezpečí, které jsme cestou potkali. Podchlazené obchody, autobusy, taxíky a kanceláře vám dají jasně najevo, že tady jsou proti vedru dobře připraveni. Někdy mi ale přišlo, jako by s klimatizací neuměli zacházet. Když je na ulici 35 stupňů a vy v mokré košili zaliti potem a horkem vstoupíte do lednice v podobě rychlého občerstvení, která vás zmrazí na 15 stupňů, raději se zase rychle vydáte do rozpáleného a vlhkého vzduchu singapurských ulic.
V jedné takové restauraci jsem se dal do řeči s obsluhujícím personálem a ptal se jich, proč mají klimatizaci zapnutou na tak nízkou teplotu. Odpověděla mi drobná usměvavá dívka za pultem, že jejich šéfová je tlustá žena a přeje si mít klimatizaci zapnutou hodně intenzivně. To mě sice rozesmálo, ale když jsem jí na rozloučenou podával ruku a ona jí měla studenou jako několikadenní mrtvola, musel jsem jí v duchu litovat. To jsem ještě netušil, že si přivezu jako suvenýr z těchto mrazniček pěknou chřipku.
Města z jiného těsta
Během tří týdnů můžete vidět pěkný vzorek toho, co Malajsie nabízí, zdaleka ale ne všechno. Optimální je namíchat si koktejl z měst, proložit ho přírodou a okořenit pobytem u moře na východních ostrovech. První město (a to hned město hlavní), které nás uvítalo na poloostrově, byl Kuala Lumpur. K.L., jak ho místní přezdívají, je rozvinutá a moderní metropole s dobrou infrastrukturou. Když se vydáte na putování horkými ulicemi města, uvědomíte si najednou, že jste konečně našli tu svou vysněnou exotiku.
První, co vás upoutá, jsou lidé. Malajsie je výjimečná v tom, kolik různých náboženství a etnik zde žije pohromadě. Tak vám budou oči přecházet z barevných šátků muslimek, hlubokých a tmavých očí Indů a Indek, z třpytivých a zářivých barev indických sárí, hned za rohem narazíte na čínské krámky a tržnice. V jedné ulici je tu k vidění buddhistický chrám, pár kroků vedle mešita a hned za ní pestrobarevný hindský svatostánek. Tenhle náboženský a lidský kolorit mě naprosto pohltil a fascinoval. Milým překvapením byl přístup místních k turistům. Indové jsou známí svou přívětivostí a mírumilovností a proto nepřekvapí ani tady. Ať už zde ale narazíte na muslima, Číňana nebo Inda, budou se na vás všichni usmívat, komunikovat s vámi, dívat se na vás jako na něco exotického, zajímavého, co není třeba odsuzovat nebo bát se toho, ale co je třeba si pořádně prohlédnout a poznat to.
Byli jsme pro ně vysocí a bílí cizinci, kteří vzbuzovali rozruch kamkoli přišli. Musel jsem si několik dní zvykat na to, že jsme neustále středem pozornosti, ale nebylo to nepříjemné. Aslepoň jsme si okusili, jak se asi cítí hvězdy, když jsou k nim neustále upřeny zraky kolemjdoucích a někteří dokonce vysloví přání se s nimi vyfotit. Oproti procházce v ulicích Prahy jsem cítil jeden zásadní rozdíl – člověk najednou neproplouval anonymním davem zamyšlených lidí, ale cítil přirozenou snahu komunikovat očima, řečí těla nebo třeba lámanou angličtinou. První den v téhle zemi jsem trávil s foťákem u oka a nestačil se divit, jak ochotně místní pózovali. Moje obava, že muslimské ženy zahalené v barevných šátcích a dlouhých šatech (a především jejich manželé) nebudou mému fotografickému lovu nakloněny, se brzy rozplynula. Když se stydlivě usmály do objektivu, měl jsem jasno – tady se mi splní můj sen fotit lidi, aniž by se mračili nebo odvraceli od objektivu, jako se mi to často stává u nás.
Pokud třeba dostanete chuť zajet si na pár hodin do „Indie“, stačí zajít pár kroků od autobusového nádraží a najdete barevný a veselý indický trh. Krásné Indky s tečkou na čele v zářivých sárí tady nakupují exotické ovoce a zeleninu, snědí Indové s uhrančivýma očima se přátelsky poplácávají po zádech a posedávají v místních kavárnách a restauracích. Když chcete okusit, jaké to je nosit mužský sarong (sukně, kterou nosí muži omotanou kolem beder), stačí zajít do jednoho z obchůdků a vybrat si.
My okusili sarnog plážový až později na ostrově Perhentian – takový ten lehčí a barevnější. Měl jednu velkou výhodu. Když jste ho zrovna nenosili jako sukni na těle (docela dobrá rychlá pomůcka při vstupu do restaurace, kam byste neměli vcházet v mokrých plavkách a botách), můžete ho hodit na zem místo deky nebo přes ramena proti dotěrným komárům, kteří se v odpoledních hodinách vydávají na lov krve.
V multikulturním K.L. ale nepotkáte jenom Indy. Kousek dál najdete čínský trh se všemi vůněmi a zvuky, které Čínu evokují. Stánky se zbožím všeho druhu mi nápadně připomínaly Vietnamské tržnice z Čech. Také tady dostanete „zaručeně pravé“ značky za neuvěřitelně nízké ceny. Na stánku v hlavní ulici si tak můžete pořídit třeba sluneční brýle „Ray Ban“ za bratru sto čtyřicet korun. A když budete smlouvat (což se tady očekává), můžete se dostat i mnohem níž. My to zkusili a odnesli si jedny takové za stovku.
Stejně jako v dalších městech i v K.L. mají jednotlivá etnika svoje „miniměsta“. Tak zde najdete malou Indii (Little India), čínské město (China town) a muslimové jsou samozřejmě králi celého města, jelikož islám je zde nejrozšířenějším náboženstvím – a také oficiálním. 55% všech obyvatel Malajsie jsou muslimové a když vidíte, kolik stát investuje do výstavby velkolepých mešit, nenechají vás na pochybách, kdo tady vede. Islám sem přišel v 7. století s obchodníky z Perského zálivu. 17% místních vyznává buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus reprezentuje 12%, do hindských chrámů přichází 7% obyvatel a jen 6% zbývá na křesťany. Když si představíte tak vysokou koncentraci různých náboženství, musíte se trochu leknout. Vzhledem k mezinárodní situaci tenhle mix vyvolává strach ze vzájemných šarvátek a agrese. Opak je ale pravdou. Vládne zde naprostá náboženská tolerance a harmonie.
Na to téma jsem se jednou dlouze zapovídal s charismatickým Indem v Kameronských horách. Když jsem tak po výborné večeři v malé rodinné Indické restauraci relaxoval a užíval si chladivého horského vzduchu (v Kameronech klesá teplota večer až ke 20oC, což je příjemná změna), všiml jsem si starého chlapíka v turbanu, který seděl nad svým jídlem a sklenkou whiskey před plakátem EURO 04, na kterém byla znatelná česká vlajka. Jedinečná příležitost udělat zajímavou fotku.
Dali jsme se do řeči a byla z toho zajímavá debata o náboženství, předsudcích, toleranci a dokonce i sexu. Jako vysloužilý policista se rozhodl dožít v důchodu tady v Kameronech. Není divu. Příjemné klima a klidné prostředí bylo logickou volbou. Narodil se před 70 lety v Malajsii. Do Kameronského pohoří byl převelen v roce 1972 a tolik se mu tady líbilo, že se sem v důchodu vrátil. Tenhle distinguovaný a inteligentní pán v sobě spojoval zajímavým způsobem konzervativní úctu k tradicím, která je Indům vlastní, a zároveň moderní a otevřený pohled na svět a změny v něm. Byl velmi pyšný na Malajsii hlavně díky tomu, ze je to země otevřená všem náboženstvím a kulturám. Shodli jsme se na tom, že je to výjimečná situace a velké štěstí, že tady různá náboženství mohou žít v harmonii a bez šarvátek.
Jeho dva synové opustili Malajsii, aby se jeden z nich usadil v USA a druhý v Británii. Oba si vzali Indky. Jediná dcera zůstala v Malajsii. Jak moc mi to připomnělo knihu, kterou jsem nedávno četl o jedné Indické rodině – tradice bojují s vlivem moderní společnosti. Za chvíli jsme se přeli o rozvoji místní společnosti na úkor tradic domorodců. On věřil, že vliv moderní společnosti se nedá zastavit a není v něm místo pro konzervaci primitivních tradic domorodců.
Znovu mi to připomnělo situaci jihoamerických Indiánů, kteří jsou zatlačování do rezervací pod zástěrkou přirozené modernizace společnosti. Jako bývalý policista měl v této věci jasno. Pokud domorodci nezvládají moderní trendy a ve městech jenom páchají kriminalitu, je třeba je separovat a držet pod kontrolou. S tím jsem nemohl souhlasit, i když díky svým zkušenostem strážce veřejného pořádku má asi k tomuto názoru dobrý důvod. Když jsme přešli na náboženství, měl zcela nekompromisní představu, proč by si Sikh neměl stříhat vlasy. Je to proti vůli Boží. Souhlasil by s tím, že si nemusí Ind vzít ženu svého vyznání, pokud bude šťastný, ať si vezme jakou ženu chce. Ostříhat si ale vlasy? To je špatné.
Zajímavá byla diskuse o mnohoženství. Indové mají velmi striktní pravidla v této oblasti. Oženit se a žít s jednou ženou až do smrti. Žádná nevěra nebo dokonce rozvod. Mnohoženství muslimů sice můj hostitel toleruje, ale rozhodně se s ním nemůže ztotožnit. Dokonce narážel na incest, který prý u některých národů v této zemi není ničím výjimečným. Nakonec jsme se přeci jen shodli, že náboženství, zvyky, kultura mohou být odlišné a v mnohém nám nepochopitelné, ale přesto jsme každý z nás osobnost. „We are all individuals, no matter what religion“ (všichni jsme individua, nezáleží na náboženství) bylo závěrečné motto naší konverzace.
Chcete čtyři ženy? Buďte bohatí !
Jak už jsem zmiňoval, muslim se tak může oženit až čtyřikrát. Náš řidič na cestě do města Jerantut (čti džerantut) byl muslim. Mladý chlapík, který žije se ženou a jedním dítětem v hlavním městě K.L. Vydělává ale právě tak akorát, aby tuhle svou rodinku uživil a zaplatil nájemné za třípokojový byt, které se tady pohybuje kolem 4-7000 Kč měsíčně (a to je asi polovina jeho platu). Zaměstnavatel mu dává jeden týden neplacené dovolené ročně a ten tráví většinou se svou rodinou v K.L. nebo zajede k moři do sousedního Thajska. Na otázku, jestli by chtěl více žen, odpověděl, že samozřejmě. Na to by ale musel vydělávat víc. Čtyři ženy si tady může dovolit tak možná sultán. Kdyby byl tedy v balíku, nekoupil by si super auto ani by nejel na velkou dovolenou. Oženil by se s další ženou. Jiný kraj, jiný mrav. Otázka, kolik žen má tedy jeho nadřízený, který jistě vydělává víc, se rozesmál. Jeho šéf je přeci Číňan!
New Yorská „dvojčata“ padla, ta muslimská stále stojí
Ve spojitosti s K.L. nejde nezmínit dominantu, kterou znají na celém světě. Jsou to „dvojčata“ Petronas Towers – mrakodrapy doposud nejvyšší na světě. Hrdě se tyčí nad hlavním městem až do výšky 452 m. 88 pater si své prvenství už dlouho neudrží. Až otevřou v Tchaj-wanu budovu Taipei se 101 patry, jejich prvenství padne. Tahle muslimská dvojčata jsou oslavou islámu. V denním slunci se lesknou jako stříbrné hroty, po setmění se rozsvítí tisíci světel a působí jako náhrdelník visící z nebe. Turisti stojí každý den frontu, aby mohli výtahem vyjet na Skybridge – můstek mezi oběma budovami – který je ale „jen“ 170 metrů vysoko.
Když jsem se první večer v K.L. se svým foťákem blížil k téhle velestavbě, abych pořídil několik nočních snímků, věže přede mnou svítily jako fata morgana. Po dlouhém nočním pochodu ulicemi města jsem nakonec stanul přímo na jejich úpatí a neubránil se vzpomínce na dvojčata v New Yorku. Najednou jsem viděl zvláštní paralelu mezi těmi dvěma hranatými obry na druhé straně zeměkoule, které muslimové zlikvidovali, aby demonstrativně pohrozili „rozpínavé“ zahraniční politice USA. A já teď stál pod tímhle symbolem islámu, který si tady poklidně svítil do noci a jako by se vítězoslavně usmíval.
Při slavnostním otevření Petronas towers v roce 1996 se nechal malajský premiér slyšet, že tyto věže byly postaveny, aby prý měl malajský národ k čemu vzhlížet. Je zvláštní, s jakou touhou vyšplhat se bohu do oken staví lidé na celém světě mrakodrapy a předhání se, čí bude ten nejvyšší. Jako by právě tihle obři byli symbolem světové moci a jejich likvidace prostředkem, jak si vzájemně „klepnout přes prsty“.
My jsme se na spojovací můstek Petronas nevydali. Místo toho jsme si druhý den vyšlápli na nedalekou televizní věž Menara. Ta je vysoká 490 m a rozhledna, ze které si můžete celé město prohlédnout, je 276 m vysoko. Vzhledem k tomu, že vysílač stojí na kopci, působí odsud i velké Petronasy poněkud křehce. Vysílač, podobně jako ten náš na Žižkově, využívají telekomunikační firmy a národní televize a je čtvrtým nejvyšším vysílačem na světě. Muslimské dívky vás uvítají u vstupu do věže a nezapomenou zdůraznit, že krásný strop vstupní haly je symbolem muslimské kultury a je tvořen lomeným zrcadlem, vyrobeným v iránském Isfahánu. Pak se za 55 vteřin vyhoupnete na rozhlednu a můžete obdivovat sultánský palác, národní mešitu, národní muzeum, záplavu zeleně krásných a udržovaných parků a samozřejmě i špičatá dvojčata Petronas.
Znají tu Čechy?
Do Malajsie jsme dorazili v červenci těsně před semifinále mistrovství EURO 2004. Náš tým měl bojovat s Řeckem o postup do finále. Nečekali jsme, že by místní obyvatele fotbal zajímal a že by dokonce mohli znát Českou republiku. O to větším překvapením pro nás bylo, když nás kolemjdoucí po zjištění našeho původu vesele zdravili a vykřikovali, že znají Českou republiku, že jsme nejlepší tým na letošním mistrovství. Šišlavě vykřikovali jméno Milana Baroše jako mezinárodního hrdiny a my si uvědomili, že díky fotbalu je ta naše zemička najednou velmocí, kterou znají i muslimské ženy v daleké Malajsii. Přišlo mi to fascinující.
Popularita kopané je tady překvapivě vysoká. A my, ač znaveni dlouhým letem a časovým posunem, jsme semifinálový zápas chtěli hodně vidět. Kdo by ale čekal bary s obrazovkami otevřené ve tři hodiny ráno? Když nám ale taxikář vzrušeně líčil, že se chystá do baru na fotbal a že tam bývá narváno, už nás to ani nepřekvapilo. A když jsme potom putovali dál na sever a slyšeli stále tu samou oslavnou píseň na naši zemi a náš fotbalový tým (okořeněný nadávkami na Řecko a jejich vítězství), začali jsme si na tuhle popularitu pomalu zvykat.
Překvapilo mě to znovu až na ostrově Tioman v Jihočínském moři. V zápalu hry plážového volejbalu, kdy náš česko-švédský tým bojoval proti místním snědým mladíkům, na mě po přihrávce spoluhráči křičeli „Milane, vem to“, reagovali místní docela překvapivě. Začali vesele vykřikovat Milan, Milan Baros a tak nám zase připomněli, že jsme si na cestu na druhý konec světa nemohli vybrat lepší dobu a taky že ta globalizace není ve všem úplně špatná.
Zelené Kameronské výšiny
Po první zátěžové zkoušce místního klimatu v K.L. jsme se přesunuli na sever, směrem ke Cameron highlands. Ty jsou považovány za oázu cestovatelů, kteří se zmožení horkem a vlhkem v příjemné nadmořské výšce okolo 1500 m mohou nadechnout vlahého vzduchu, prosyceného vůni okolních deštných pralesů, orchidejí a čajových plantáží. Angličané tady kdysi začali pěstovat čaj a zeleninu, kterou získali od Číňanů. Tak vás ani nepřekvapí, když hned vedle pralesa najdete golfové hřiště s luxusními hotely kousek od městečka Brinchang.
Když s námi k večeru začal místní autobus stoupat po silnici do zelených kopců, otevřel se nám výhled na krásné zalesněné stráně, poseté palmami a kousek dál na sytě zelené čajové plantáže.
Podél cest jsou dodnes k vidění dřevěné chatrče místních domorodců – Orang Asli, kteří se živí sběrem a prodejem všeho, co les dá. Stejně jako domorodci v ostatních částech světa (třeba australští domorodci nebo jihoameričtí Indiáni), Oragnové byli vytlačeni z původních obydlených míst do uzavřených vesniček, kde více či méně odolávají moderním vlivům. Na střechách už občas uvidíte modré igelity proti dešti, na šňůrách kolem chatrčí barevné moderní oblečení. V jedné takové domorodé vesničce, která je sevřená mezi kopce uprostřed Kameronské vysočiny, jsme fotili místní děti. Malá holčička nám se svým bráškou ochotně pózovala a dokonce nám i prozradila svoje originální jméno – Safarína.
Kanibalismus předků těchhle mírumilovných lidí je už hlubokou historií. Když tady ale kdysi zmizel na své procházce pralesem Jim Thompson, Angličan, který proslavil Thajské hedvábí po celém světě, možná měli Orangové libovou hostinu (i když tahle neobjasněná záhada má i jiná vysvětlení – jako třeba roztrhán tygrem, unesen a pod.). Bohužel ani panenská Kameronská příroda ale nedokázala odolat zájmu turistů a na mnoha místech se vám otevře tristní pohled na výstavbu nových hotelů a turistických komplexů, pod jejichž náporem padají další kousky lesa. I když je doposud Malajsie panenskou a turisty jen málo zahlcenou zemí, v nejbližší budoucnosti se to asi změní (stačí se podívat na sousední Thajsko a jeho turistický boom).
Z Tanah Rata jsme podnikali túry do okolních pralesů. Když se slunce v pravé poledne opřelo do zalesněných svahů, šlo se těžko a měli jsme chvíli práci s aklimatizací na místní podmínky. Prales ale poskytuje příjemný stín pod svými vysokými stromy a vysoká vlhkost usnadňuje dýchání.
Naše první setkání s opravdovým deštným pralesem na nás čekalo v podobě sestupu z 2000 m vysokého vrcholu Gunung Brinchang. Po kluzkých kořenech, přes povalené stromy, mezi liánami a spoustou hlínou vonící zeleně jsme opatrně a bezmála tři hodiny zdolávali tuhle 3,5 km dlouhou trasu. Počasí v Kameronech nám přálo – a to až tak moc, že jsme zažili i ten pravý monsunový déšť. Jaký by to byl deštný prales bez deště? V závěru jednoho z našich výletů, kdy jsme sestupovali pralesem dolů a zbývaly nám 2 km chůze, se spustil déšť. Zdálo se, že brzy přejde, ale naopak nabíral na intenzitě. Za chvíli už vzduchem padaly proudy vody, která narážela do zelených listů a kapradin, svištěla po jílovité půdě a vytvářela bahnité koryto, kterým jsme se klouzali směrem dolů. Díky mrakům se v lese, který i za slunečného počasí nabízí příjemné příšeří (prý tam proniká jen 2% slunečního svitu), udělá pěkná tma. Zvířata, která se vám normálně vyhýbají, najednou díky dešti necítí a nevidí putující skupinku vetřelců a začnou bez zábran přebíhat přes turisty vydupanou stezku. Tak měli někteří z nás štěstí a narazili na zeleného ještěra, který si to skoro po dvou křižoval přes naši stezku.
Opatrně jsme sestoupili do údolí, kde jsme na okraji městečka Tanah Rata mohli pozorovat, co takový monsunový déšť udělá s městem. Proudy vody se valí v korytech, která jsou za tím účelem vybudovaná ve všech kopcích a podél silnic. Voda v kanálech hučí a zaplavuje silnice až po obrubníky. Boty už nemělo smysl šetřit před vodou a tak jsme se vydali přímo řekou, která vznikla prostředkem silnice. Ta nám sahala až vysoko nad kotníky a jako malé děti jsme si tak užili to pravé „čvachtání“ ve vodě barvy hodně husté bílé kávy. To byl asi jediný opravdový liják, který jsme v Malajsii zažili.
Čajové plantáže připomínají zelený koberec, který se táhne přes zvlněnou krajinu Kameronů. Když se na čajovníky podíváte zblízka, jsou to vlastně zastřižené keře, hustě nasázené jeden vedle druhého. Každý sám o sobě je krásným bonsaiem. Dohromady ale tvoří jednolitou masu, která je udržována v maximální výšce okolo metru, aby se čerstvé čajové lístky daly dobře sbírat. Domorodci, kteří keříky ostříhávají a hromadí v těžkých nůších na zádech, se musí často šplhat do prudkých svahů, aby svůj náklad vyložili do velkých pytlů a nakonec odevzdali ke zpracování v továrně. Jeden takový pytel jsem si hodil na ramena a musel jsem se divit, jak takovou váhu ti hubení malí človíčkové unesou. V nedaleké továrně se listy zpracovávají, praží a třídí… v továrně je pěkné horko a čaj tady překrásně voní.
Kameronské výšiny jsme opouštěli jen neradi. Ráno před odjezdem na sever to Georgetown jsme ještě rychle zaběhli do naší oblíbené indické restaurace, kde už v 8 ráno krásná Amuta připravovala svoje dobroty. Tak nám během pár minut připravila banánovou palačinku murtabak a zamávala na cestu.
Ostrovní ráj
Ostrovy v Jihočínském moři na východ od malajského poloostrova lákají turisty z celého světa svými plážemi, tropickým klimatem a korálovými útesy. My jsme se lodí přesunuli na Perhentian islands – souostroví 20 km vzdálené od pobřeží (nedaleko nejsevernější části Malajsie, města Kota Bharu). Po 45 minutách jízdy rychlým motorovým člunem (za větru a větších vln to je docela dobrodružná a drncavá jízda) se dostanete k jednomu z místních letovisek. Většinou jde o plážičky sevřené pralesem a skalami.
My měli štěstí na malou nenápadnou pláž s několika chatkami a jednou restaurací s příznačným názvem D´Lagoon. Ta se nachází na menším z ostrovů (Kecil = malajsky malý). Ten větší se jmenuje Perhentian Besar (malajsky „velký“). Našli jsme tady krásné čisté pláže, korály jen kousek od pobřeží, prostě ráj pro vyznavače šnorchlování a potápění. Přímo na pláži můžete relaxovat v sítích, které se tady pohupují mezi palmami, popíjet třeba šťávu z čerstvého ovoce (moje oblíbené byly mango a meloun) a nebo se věnovat pozorování podmořského života.
Jen deset minut chůze lesem na druhou stranu ostrova leží další liduprázdná pláž, která už názvem – Turtle beach – napovídá, že sem v noci chodí obří mořské želvy klást svá vejce. Právě na téhle pláži mají být ráno mezi 7:30 a 9. hodinou k vidění koráloví žraloci. Nápis „Swim with friendly sharks at Turtle brach“ (plavejte s přátelskými žraloky na želví pláži) v místní restauraci byl asi pro ostatní velkým lákadlem, nicméně pro mě byl spíš splněním zlého snu. Představa, že se nořím do vln mezi žraloky, mi rozhodně nepřišla moc lákavá. Člověk ale musí zkusit všechno.
Když jsme hned první ráno dorazili za rozbřesku k téhle pláži, nevypadala moc přívětivě. Voda byla po ránu ještě poměrně chladná (našinci by ale určitě připadala jako kafe) a šedivá. Paprsky světla se lámaly o hladinu, takže viditelnost nebyla ještě taková, jako za poledního slunce. A tak jsme se vyzbrojeni šnorchly a brýlemi vznášeli na hladině téhle klidné zátoky a čekali, jestli připlavou ti slibovaní žraloci. Nakonec jsme jich pár zahlédli. Šediví a asi metr / metr a půl dlouzí žraloci si to klidně proplavali kolem a zmizeli mezi korály. Nakonec jsem byl skoro zklamaný, že tihle obávaní páni vod nebudili trochu víc respektu a že jich tady nebylo víc. Pořádný živý kousek jsme měli potkat až o několik dní později.
Na ostrově Tioman, kde jsme se také vášnivě vrhali do vln a pozorovali korály a pestrobarevné rybky, jsme se asi hodinu vznášeli nad krásnou želvou, která se pomalu přesouvala podél pobřeží, když hluboko pod námi pomalu a elegantně proplaval žralok, který musel mít přes dva metry. I když člověku mírně stoupne adrenalin, musí tyhle dokonalé tvory obdivovat a hltat je očima – není divu, že za celé stáří světa se žralok jako jeden z mála tvorů vlastně skoro nezměnil. Jeho konstrukce byla tak dokonalá, že příroda nepovažovala za nutné ho jakkoli „upgradovat“.
Turisté sem jezdí hlavně za věhlasným podmořským světem. Na barevném pozadí korálů a sasanek se tady prohánějí barakudy, klauni, krabi, rejnoci, velcí kanicové, obří mušle zéwy a spousta dalších duhových a barvami hýřících stvoření. Jedním z hlavních lákadel jsou ale mořské želvy. Přes den se zdržují hluboko na písčitých dnech u pobřeží. V noci vylézají na pláže a kladou vejce. Stejně jako většina ohrožených druhů téhle planety, i želvy ale rychle vymírají. Důvodů je hned několik. Znečištění moří, vyrušování dotěrnými turisty a především sběratelé vajec.
Když jsme ráno přišli na želví pláž a viděli, jak domorodci prohledávají stopy v písku, nevěřili jsme svým očím. Jedna želva nám ale udělala radost a přišla snést vejce přímo na naši pláž, kousek před naši dřevěnou chatu. Místní šéf resortu nás přišel vzbudit ve 3 hodiny ráno, abychom se potichu přišli podívat, jak želva vyhrabává díru v písku, aby snesla vejce a pomalu se odšourala zpět do vln. Byl to skutečný zážitek, i když trochu zastíněný představou, jak dlouho asi ta vejce v tom písku vydrží.
Když tedy píšu o zvířatech, na která v Malajsii narazíte, nemůžu nevzpomenout na město Kota Bharu, kam jsme přijeli nočním autobusem už v 5 hodin ráno. Město ještě spalo, vypadalo opuštěně a smutně. Přesto bylo v ulicích docela živo. Potkáte tady spoustu krys, které se po ulicích prohánějí, jako by jim to tu patřilo a nechávají naprosto chladnými kočky, které se lenivě potulují kolem. Koček je v Malajsii vůbec velká spousta. A většina z nich má, bůh ví proč, useknutý ocas. Kočky tady uvidíte ve městech, v turistických resortech u moře, prostě všude.
Na psa tady člověk moc často nenarazí – proto je až překvapující, kolik psů se potuluje po ulicích čínských čtvrtí a ve vesničkách domorodých Orang Asli. Ani jsme nechtěli domýšlet, proč právě tam. Mými oblíbenými „mazlíčky“ ale byli jednoznačně varani. Na ostrovech Perhentian a Tioman je krmí majitelé restaurací nakrájeným masem, takže těmhle až dvoumetrovým ještěrům stojí za to zdržovat se v blízkosti civilizace, většinou v bažinatých stokách a říčkách.
Do pralesa za malajským tygrem
Byl by hřích navštívit Malajsii a nevidět nejstarší deštný prales na světě v národním parku Taman Negara (název je jednoduchý, jako malajština sama – v překladu to znamená Národní park). Na ploše přes 4 tisíce km2 se rozprostírá krásný a opravdový prales, jehož stáří vědci odhadují na 130 milionů let. Když chcete pozorovat zvířata a nebo jste fandy do botaniky, tady si přijdete na své. Žije tady více než 350 druhů ptáků, stovky druhů motýlů, hmyzu a ryb, tisíce druhů rostlin.
Naše touha potkat tady toho pravého malajského tygra (nebo třeba hrdinu našeho dětství Sandokana) a vzácného asijského slona, se nám sice nenaplnila, přesto jsme nebyli zklamaní. Už cesta do národního parku byla zážitkem. Putovali jsme dřevěnou lodí po řece Tembeling do střediska Kuala Tahan (pokud jste si všimli, že „Kuala“ je oblíbeným malajským názvem, tak máte pravdu. Znamená to totiž soutok řeky – a právě tam se většina měst nachází).
Podél řeky jsou k vidění domorodci, jak loví ryby, poletující ledňáčci nebo stáda vodních buvolů. V Kuala Tahan, které je správním střediskem parku, se můžete ubytovat ve skromném privátě, turistické ubytovně, nebo taky v luxusních dřevěných klimatizovaných chatkách. My bydleli na tom „chudším“ břehu řeky, který nám byl ale zároveň mnohem sympatičtější. Na řece tady najdete plovoucí dřevěné restaurace, ze kterých vás za drobnou úplatu převozník přeplaví na druhý břeh řeky, odkud také začíná většina pěších výletů.
Jen kousek od Kuala Tahan jsme našli jednu z hlavních turistických atrakcí parku – canopy walkway, 30 cm široké lávky zavěšené na lanech v korunách stromů, odkud lze pozorovat život v nejvyšší části pralesa. Tahle konkrétní byla 500 m dlouhá a je prý nejdelší na světě. Procházka po těchhle odvážných mostech byla sice příjemným zpestřením a adrenalinovou zkušeností, ale moc zvířat jsme odtud neviděli. Snad až na jednu zelenou ještěrku a spoustu hmyzu. Lávky jsou nicméně zavěšeny ve výšce 40 m nad zemí a dávají vám slušnou představu o tom, jak vysoký tenhle prales může být (některé stromy dorůstají až 70 m výšky).
Největším zážitkem je samozřejmě samotné putování do hloubi pralesa. Zvuky, které vás obklopí z okolního hustého zeleného porostu, vytvoří neprostupnou hradbu přírody a jeden velký koncert. Když se pohybujete tiše a opatrně, zahlédnete v korunách opice, veverky nebo třeba obrovské tukany, kteří vás z bezpečné výšky pozorují. O tom, že tady žijí sloni, napoví jen jejich vydupané stezky pralesem, na které občas narazíte. Kolem poletují krásně zbarvení motýli a samozřejmě taky spousta občas pěkně dotěrného hmyzu. Na cestách pochodují obří mravenci, spousta barevných housenek a stonožek, ze kterých se vylíhne bůh ví co.
Žije tady ale jedno zvířátko, které se před vámi nebude schovávat. Ba naopak – rádo se s vámi „sveze“. Jsou to obávané pijavice, kterých je tenhle prales plný. Tmavé píďalky sedí na cestě a hlavičkou hlídkují, jestli nějaký ten „taxík“ nepojede kolem. Pak na vás neuvěřitelnou rychlostí vlezou a zakousnou se do všechno, co jim přijde do cesty a nabízí dostatek krve. My byli vyzbrojeni dostatkem repelentu a hmyzu-odpudivých chemikálií, tak jsme jich zas tak moc „nenasbírali“. Někteří z nás ale měli „štěstí“ a napočítali jich na nohách, v botách a ponožkách až sedm. Pijavice sice pije plnými doušky, ale její kousnutí nebolí ani nesvědí, jako třeba komáří štípnutí. Díky látce proti srážení krve, kterou pijavice vypouští, se vám ale rána dlouhou chvíli nehojí, krvácí a vypadáte spíš jako by vás pokousala lítá šelma.
Jídlo, pití a alkohol
Pokud jste gurmáni a máte mlsný jazýček, bude se vám v Malajsii líbit. To ovšem pod jednou podmínkou – že máte jak jsme my říkali „plechovou hubu“. Málo která z místních kuchyní používá koření, které by nepálilo alespoň jako náš pepř. V Malajsii máte na výběr z mnoha národních asijských kuchyní. Když máte chuť na indické dobroty, dejte si kuře tandoori, celý kus kuřete v červené směsi koření, které se podává s rýží, směsí různě upravené zeleniny a třeba taky se speciálním chlebem naan, který připomíná arabský chléb – placka pečená ve velké rozpálené peci na přímém ohni. Indové také na velkých rozpálených plotnách připravují výborný murtabak – velkou palačinku, do které zapékají třeba kuře, skopové nebo banány.
Čínská kuchyně vám samozřejmě nabídne všechno, co asi většina z nás zná – na kusy nakrájené maso na všechny možné způsoby, podávané s rýží, bambusovými výhonky, zeleninou nebo třeba smažené nudle. Malajská kuchyně je především známá svým satay, což jsou kousky kuřecího nebo hovězího masa na špejli, grilované na dřevěném uhlí, podávaná se sladkou kořeněnou arašídovou omáčkou. Nezkoušejte se jako já zeptat, jestli vám nenabídnou takto upravené vepřové – mohla by se vám od staré prodavačky, která tuhle dobrotu na ulici připravuje, dostat úsečná a nasupená odpověď – „no pork, muslim!“ (žádné vepřové, muslim). (Napadlo mě, jestli si jí ještě neřeknu o pivo, ale proč je zbytečně dráždit).
Jinde si můžete dopřát třeba výborný merah, což je kuře na čínský způsob ve sladké červené omáčce s chilli papričkami. Kuře masam manis není nic jiného, než známý sweet and sour. Když si na pálivé koření zvyknete, budou vám tyhle všechny dobroty zasypané pálivým curry a chilli moc chutnat.
Různobarevné sladkosti, které můžete nakoupit na váhu na místních tržnicích i v krámcích, jsou z valné většiny málo poživatelné. Často je připravují z kokosu, pistácie, medu a bůhví čeho ještě – výsledkem jsou ale většinou rosolovité dobrůtky zabalené v banánových listech, do kterých jsem kousnul a ihned vyhodil. Lepší variantou je tady velký výběr ovoce, které můžete dostat připravené jako salát nebo jako džus z čerstvého ovoce. Našim favoritem číslo jedna byl „fresh“ (čerstvý džus) z manga. Hodně se tady ale prodává i ananas, meloun, banán a šejk z kokosového mléka.
V horkých dnech budete asi hledat jakýkoli studený nealkoholický nápoj. Nejspíš bych asi doporučil v plastu balenou vodu. Když ale máte trochu víc odvahy, vrhněte se na čaj s limetkou, který podávají buď ve sklenici s hromadou ledu nebo v plastových pytlících převázaných provázkem, ze kterých čouhá brčko. Takto servírují i místní studený čaj s mlékem. Pozor ale – mléko v malajském pojetí je většinou sladké a kondenzované, takže tenhle čaj vás v horku moc neosvěží, spíš zalepí.
Vzhledem k tomu, že Malajsie je muslimská země, zapomeňte na alkohol. Pivo dostanete v restauraci, pokud zrovna není muslimská. Ind i Číňan vám většinou prodá místní pivo Tiger, dostanete tady i thajský Chang (slon). Z mezinárodních značek se tady nejvíc prodává Heineken a Carlsberg. Od všech ostatních alkohol ani nežádejte. Nabídnou Colu, vodu nebo studený čaj. Hon za lahví pálenky jsme ve finále brali jako zábavu a jakousi hru. Tvrdý alkohol dostanete jen v pár čínských krámcích, které ale budete hledat jako jehlu v kupce sena. Tak například v nejmuslimštějším městě Malajsie, Cota Bharu na severovýchodě, jsme pátrali po lahvi pálenky (co si budeme namlouvat, je to v těchto končinách nejlepší desinfekce) dlouhých několik hodin po setmění, přičemž nás jeden Číňan odkazoval na dalšího. Jeden krámek, kde alkohol prodávali, zavřel v 6 odpoledne. Na víno tady úplně zapomeňte.
Aby byl výčet neřestí úplný, musím také zmínit kuřivo. Velmi populární tady jsou hřebíčkové cigarety, které sem exportuje Indonésie. Filtr mají z cukrové třtiny, takže cítíte na rtech sladkou příchuť, krásně voní po hřebíčku a když hoří, tak praskají. Dneska už je dostanete i v několika obchodech v Praze.
Singapur
Ostrovní stát, asijský tygr, moderní a obchodní město Singapur by vydalo na jeden samostatný cestopis. Tenhle druhý největší přístav světa má 3 miliony obyvatel. Na rozdíl od muslimské Malajsie převládá v Singapuru Buddhismus a Taoismus (což je logické vzhledem k tomu, že 78% obyvatel jsou Číňané, jen 14% je zde Malajců a 7% Indů). HDP na osobu tady produkují asi 6x víc než Česká republika.
V samém závěru naší cesty nám Singapur nabídl to nejlepší, co jsme během dvou dnů mohli zažít. Zalidněné ulice, tepající životem, velkou nákupní třídu Orchard road, na které najdete snad všechny obchodní domy a značkové prodejny světa, spoustu zářících reklam a ohromných reklamních obrazovek, krásnou přírodu, spoustu různých kultur a náboženství.
Měli jsme štěstí a po příjezdu do města v neděli večer jsme mohli nasát atmosféru nedělních trhů, kdy lidé vycházejí do ulic, utrácejí svoje peníze, zdraví známé a samozřejmě také zajdou do svého kostela, aby se pomodlili. Viděli jsme tak rozjímající Číňany s dýmajícími tyčinkami v rukou, hned vedle v hindském chrámu Indové natahovali ruce k místnímu kněžímu, který jim dával rozhřešení. Jen muslimové mají v neděli všední den. Odpočinek přichází v pátek.
Malebnou čtvrť Little India (Malá Indie) k večeru zaplaví tisíce lidí, aby si užili ten nedělní svátek na maximum. Všimli jsme si, že na ulicích v těch pestrobarevných davech je valná většina mužů. Majitel místní restaurace nás poučil, že vzhledem k tomu, že muži celý týden tvrdě pracují, v neděli večer je to jejich večer, kdy vycházejí ven, pozdravit známe, popít kávu a užít si volno. Ulice jiskřily přátelskými úsměvy, muži si podávali ruce, drželi se kolem ramen a ačkoli jsme se pohybovali v ohromné mase lidí, která by v nás asi jinde vyvolávala fobii, tady jsme se cítili bezpečně a plni pozitivní energie. Znovu jsme si uvědomili, že Indové jsou jeden z nejmírumilovnějších národů na světě, jejich kultura veselá, barevná a usměvavá.
Singapur jako celek je ale především městem obchodu. Prosperující firmy tady sídlí v ohromných mrakodrapech, manažeři tady tvrdě pracují, aby večer vyšli do luxusních klimatizovaných restaurací a barů a utratili část toho, co pracně vydělali (design jednoho takového baru nás docela upoutal – podél stěn bylo akvárko se živými žraloky).
Je to taky město předpisů a zákazů. Nesmíte chodit na červenou, nesmíte kouřit na ulici. A zapomeňte, že vás pustí na diskotéku v sandálech. My se o to pokoušeli, ale neuspěli jsme. Ochranka byla neúprosná. Město žije designem a super moderní image. Krásné singapurské ženy na ulicích o svůj vzhled hodně dbají a je na co se koukat. Jak už jsem ale zmiňoval na začátku, klimatizace tady všude jede naplno a připravte se na přechod z horké ulice do ledničky, kdykoli vstoupíte do restaurace, obchodu nebo dopravního prostředku.
Malajsie a Singapur jsou a budou oblíbenou turistickou destinací. Je to jedinečná a prudce se rozvíjející tepna národů a kultur. Tak se tam vydejte příště třeba Vy – a pokud potkáte Sandokana, malajského tygra, tak ho pozdravujte.