Kuba pod pokličkou

Spousta lidí v Čechách se mě pravidelně ptá, jak to vypadá se systémem na Kubě. Jelikož znám Kubánce, kteří žijí v Čechách a zároveň jsem se podruhé vydal na Kubu, ale ne jako turista, nýbrž jako člověk, který bude žít v rodinách a uvidí pod pokličku systému, rozhodl jsem se sepsat tento „cestopis“ který třeba odpoví na některé otázky mých známých. Mám šanci tady cestovat, žít, jíst pouze s místními rodinami, pohybovat se jejich dopravou a mimo turistická centra. Když se člověk dostatečně ptá, hodně se dozví o tom, jak to opravdu na „ostrově svobody“ vypadá. Žádná mediální propaganda, žádné pozlátko pro cizince v podobě turistických rezervací u moře ve Varaderu. Takže s chutí do toho.

Lidé jsou stále veselí, srdeční, tančí a radují se. To ale i přesto, že systém jim moc příležitostí k radosti nedává. Žít a přežít se dá hlavně díky šedé a černé ekonomice. „Negocio“, tedy černý obchod, je to hlavní, co lidem umožní normálně jíst a oblékat se. Na ulicích člověk díky tomu vidí dobře oblečené lidi, často do značkového oblečení. V rodinách se jí – dokonce i maso! – ačkoli oficiální systém to vlastně neumožňuje. Člověk tady prodá všechno – od oblečení, přes elektroniku, po šperky – stačí vyslat místního člověka do ulic, ten promluví s pár známými a za chvíli vám přinese peníze. Trochu mě zarazilo, že oblečení, které sem posílá Amerika jako pomoc chudým, se prodává v obchodě za dost velké peníze.

Jak je to tedy s nákupy?

Hlavní problém je duální měna. Lokální peso, které má hodnotu jedné koruny, je hlavní oficiální měnou, za kterou se dají pořídit všechny základní věci. Základní ve smyslu toho, že ve specializovaných obchodech, ve kterých za peso prodávají zboží, není téměř nic. Základní prostředky na úklid, základní potraviny. Krámky s tímto zbožím zejí prázdnotou a pohled na ně je celkem tristní. Jídlo je na příděl. Zní to hrozně, ale je to tak. Dostanete knížku s lístky a do ní zapisujete, kolik jste toho každý den dostali.

Kolik toho je? Tak se na to podívejme: Jeden malý kousek chleba na osobu a den (taková malá bílá nedobrá bulka). Rýže a trocha oleje na týden. Ptám se na maso a celá rodina se směje, až padají k zemi. 5 vajec na měsíc. Kuře? Zapomeň! To si musíš koupit za devizy. A tím končíme s potravinami. Dobrou chuť! Chcete víc? Můžete jít do obchodu za „devizy“. To je druhá oficiální měna CUC – konvertibilní měna. Ta odpovídá cca 1,3 EUR. Ty si může každý člověk ve směnárně vyměnit. Ceny jídla a oblečení jsou stejné, jako v Evropě za EURa. Elektronika to samé. Jeden přehrávač 4000 Kč, pračka 5000 Kč – vše v CUC měně. A kde sehnat maso? Na černo se prodává v domech, ve dvorech. Zabijete prase, všichni vědí, že ho máte v nabídce, přijdete, domluvíte cenu, nakoupíte a jdete. Mořské plody ve vnitrozemí zapomeňte. Tam se dostanou pouze, když je někdo na černo přiveze. Hovězí, langusty, krevety – to vše je ilegální. Co vylovíte, jde státu na vývoz a pro turisty. Kamarádova maminka mi vysvětlila, že u nich ve vnitrozemí vidí rybu tak maximálně v televizi. Paradox u ostrovního státu.

A kolik si takový člověk vydělá měsíčně? Tam je zakopaný pes. Vydělává v lokální měně cca 300 – 500 pesos měsíčně. Tedy 500 Kč. Co si za to pořídí? Nic moc. Takže nejčasněji se v rodinách jí rýže a fazole, kaše z kukuřičné mouky, občas kuře a svátečně – většinou na Silvestra – zabíjí rodiny prase.

O něco lepší je to s ovocem – to roste všude na stromě. Ve vesničce Ranchuelo, kde právě bydlím, mají lidé na zahradě banánovníky, kokosové palmy avokádo, mango. Čerstvou šťávu z ovoce tak můžete pít i několikrát denně. Máte-li ale chuť na kolu (lokální verzi samozřejmě), musíte do krámu za devizy. Stejné je to s alkoholem. Láhev rumu Havana Club stojí například 5 CUC, tedy 150 Kč, což pro nás není moc, pro ně je to sváteční záležitost. Nedostatek zboží je obecným problémem. Například toaletní papír jsem sháněl ve třech krámech. Levný místní rum se dá ale pořídit za 50 Kč a lidé toho hojně využívají – na ulici, na pláži – ba i v moři – potkáváte řadu lidí s láhví rumu v ruce.

S prací to není nic moc. V Ranchuelu například je továrna na cigarety a výrobna bot. Lidé se živí vším možným. Malíř pokojů, zedník, vydělají asi 500 Kč, profesor ve škole asi 300 Kč.

Tolik život na Kubě v číslech. Obecně ale musím zopakovat, že lidé jsou spokojení, rodiny drží pospolu a nedají na své příbuzné dopustit, často se scházejí v jednom z domů – většinou u rodičů – a běžně se tak sejde třeba 20 lidí, kteří spolu jí, tráví den, slaví a radují se. Možná je to i dostatkem slunce a energie. Nyní, v červenci, je v Havaně i Ranchuelu (které je ve vnitrozemí bez přístupu k moři) vedro k padnutí, průměrně 35 st., ale ohromná vlhkost zároveň dává pocit většího horka. Takže v každém domě je nutným společníkem ventilátor.

Sociální systém


S modifikací režimu po nástupu Raúla došlo k několika změnám, ale spíš k horšímu, Pravda je, že se uvolnila možnost vozit ze zahraničí počítače, MP3 a další elektroniku. Hodně lidí už má mobily – i když volání je hodně drahé. Už se tady vidí i iPhone a spol. Raúl ale údajně udělal drobné sociální reformy ve smyslu – důchod? Zapomeň. Rodina se o tebe má postarat. Jsi invalida? Zapomeň na invalidní důchod. Dostaneš peníze přesně v hodnotě jídla na příděl. To mi přišlo už trochu drsné, jelikož rodiny mají co dělat, aby se uživily samy a svoje děti, živit ještě další příbuzné je velká zátěž.

Cestování…? Sen

Kubánec necestuje. Do zahraničí nemůže. Nemá ani pas. Každý dostane pouze občanku, pas se tady nevydává. Když někdo žádá o povolení vycestovat, musí zaplatit spoustu peněz a to také za vydání pasu. Co mě ale překvapilo je fakt, že i cestování po Kubě je pro místní problém. Nemají peníze na to se podívat do Trinidadu nebo k moři do jiného města. Tam je třeba se ubytovat a zaplatit dopravu. Na to většina místních nemá. Pokud ale chce někdo bydlet v Havaně, svém hlavním městě (!), potřebuje zvláštní povolení. Např. obyvatel Ranchuela nemůže bez povolení vstoupit do Varadera, které já považuji za rezervaci turistů. Uzavřené teritorium velkých socialistických hotelů, pěkné pláže, komerce a uměle vytvořený dojem šťastné Kuby. Tak tam Kubánec vůbec vstupovat nesmí, pokud tam nepracuje. Pro pobyt v Havaně je také třeba žádat povolení.

Karnevalová sezóna

V největším horku, které přichází v červenci a srpnu, začíná sezóna karnevalů. V jednotlivých městech – od Havany, přes Santa Clara, Cien Fuegos, přes Manzanillo, po Santiago, organizují několikadenní karnevaly. Slavnosti začínají v pátek a běží několik dní a nocí. Ulice se naplní lidmi, stánky s jídlem a pitím, všude hraje hudba a co má nohy, tak tančí. Po setmění vyráží největší sláva a to je průvod. Alegorické vozy a na nich tanečníci a tanečnice – tzv. „comparsas“ reprezentují jednotlivé čtvrti města. Dlouhou předem se tanečníci připravují, trénují choreografii, oblečení a show. Letos mi ale místní říkali, že se odrazila ekonomická krize i na karnevalech – jsou chudší, méně hudby, slabší průvod. Pro ně tak trochu zklamání. Pro nás dobrá show. Jak to asi vypadalo v předchozích letech. Tanečníci z „comparsa“ jsou za hvězdy. Jednoho z nich jsme potkali na ulici a zdravíme ho. Připadá si jako hvězda, „yuma“ – cizinec – mu gratuluje k dobrému show. Pak nás potkává ještě několikrát a nadšeně zdraví. Fascinuje mě, jak snadné je tady potkat člověka, ani v ohromném davu se nedá ztratit, všichni se znají a stačí se ptát a člověk se dostane k cíli nebo osobě. Je to jiný systém než v evropských městech.

Než jsme ale vyrazili do horkých ulic za vírem karnevalu, odpočíváme v domě kamarádů (oba pracují v nemocnici, mají dobré vzdělání a jsou přátelští, snaží se nás pohostit jídlem i pitím, každý dům, kam člověk vkročí, jako by byl během pěti minut jeho vlastní). Za kamarádem profesorem přijde jeho žák. Za chvíli se rozproudí divoká diskuse … téma? Náboženství. Kamarád Victor z Havany, kterému je přes padesát, zná a vyznává jak bibli a deset přikázání, tak místní afro-kubánské náboženství, které stojí na jednotlivých svatých. Žák našeho profesora je muslim. Synovec mého kamaráda je „santero“ – tedy vyznává afro-kubánské náboženství yoruba, já jsem mix, který se zajímá o náboženství a „církve“. Nejklíčovějším bodem diskuse je právo muslima zabíjet. Tvrdí nám, že jeho Korán mu to povoluje. Ostatní na něj křičí, že právo zabíjet nemá nikdo a že si jen muslimové špatně vykládají korán. Nejvíc překvapí nejmladší účastník diskuse, kterému je 25 a právě dokončil vysokou školu a je učitelem tělocviku. Prohlašuje, že všechna náboženství spojuje stejná víra k jednomu bohu a mají jen jiný formát. Muslim dost nesouhlasí a diskuse pokračuje další dvě hodiny, až všichni stojí na nohou a gestikulují tak, že by jeden myslel, že se chtějí porvat. Za chvíli se uklidní, sednou si, připijí rumem a je klid a pohoda. Tak vypadají temperamentní kubánské diskuse na vážné téma.

Plážová pohoda po kubánsku

Jeden den jsem plánovaně osiřel v domku nad pláží Rancho Luna, která je jednou z mála přírodních pláží na jih od města Cienfuegos (Sto ohňů). Je to populární výletní místo pro místní i pro turisty. Místní sem dojíždí autobusy až z 50km vzdáleného Ranchuela, Cienfuegos je odsud 16 km. V sezóně není snadné sehnat tady volné ubytování, ale měl jsem štěstí. Už na ulici v Cienfuegos jsem se dal do řeči s majitelem vyšperkovaného Forda z roku 1970 a ten mi nabídl odvoz až na pláž a zároveň že mě odsud vyzvedne za krásných 300 Kč. Obešel se mnou několik „casas particulares“ – tedy soukromých domů, které pronajímají pokoj turistům a našel mi super ubytování s klidnou teráskou a výhledem přímo na dlouhou pláž. V dálce je vidět pohoří Escambrai, které jsem navštívil před 2 lety, za tím leží moje oblíbené město Trinidad, centrum koloniální architektury a také historie otrokářství na Kubě. Moji známí, manželé z Ranchuela, chtěli zůstat také, ale jeden z nich si doma zapomněl občanku. Bez té neexistuje cestovat ani se ubytovat. Pokud by je majitel domu nechal přespat a přišla kontrola, může dostat ohromnou pokutu nebo dokonce přijít o dům. Takže odjeli zpět za zbytkem rodiny, sehnat dokument, aby se mohli druhý den vrátit, a já zůstal sám s klidem na psaní. Po krátkém koupání v čistém moři, kde místní spíš postávají a povídají si, popíjejí pivo nebo rum z plastových láhví, než aby plavali (hodně z nich ani plavat neumí), jsem utekl před prudkým deštěm, který ale přešel za pár minut a nastalo zase dusné horko. Provozování penzionu a daně – to bylo téma, které mě moc zajímalo.

Tak si povídáme s majitelem na terase a on mi vypráví o problémech kubánské ekonomiky – to všechno už vím a naopak mu můžu vyprávět o zavřených a zchátralých továrnách na cukr v okolí Ranchuela, o tom, jak vláda s cílem pěstovat co nejvíc třtiny na cukr a rum vykácela hektary plodících stromů manga a jiného ovoce, přičemž továrny nyní zejí prázdnotou a stromy už taky neplodí. Jeden pokoj, ve kterém se vyspí až tři osoby, k tomu sprcha a veškeré zázemí domu, vás v nyní v sezóně přijde na 25 CUC (směnitelných pesos), což je cca 600 Kč na noc. Jídlo se platí zvlášť. Když se ptám na daně, trochu majiteli povadnou koutky – musí platit každý měsíc fixně 200 CUC (5000 Kč) bez ohledu na tržby a na konci roku navíc procento z tržeb. To je stát pěkně škrtí. Když je špatná sezóna, daně platí stejně. Má svojí fordku z roku 1955 s původním motorem a klidně si tady přežívá. Právě teď mi jeho manželka s dcerou připravují smaženou rybu s brambory a salátem – ale za devizy – přijde mě na 250 Kč. Kousek od pláže jsem ale našel restauraci za místní měnu a velká porce kuřete s rýží a zeleninou mě přišla na 30 Kč. Volba na zítřejší stravování je jasná. Člověk musí hledat, ptát se a ušetří.

Transport

Doprava po Kubě je kapitola sama pro sebe. Té se chci věnovat zvlášť a trochu jí rozpitvat, protože to opravdu stojí za to. Je možné se tady přesouvat mezi velkými městy dálkovými autobusy nebo přeletět z Havany do Santiaga. Ovšem jelikož jsem se rozhodl tentokrát nepronajímat auto a cestovat s místňáky jejich způsobem, nestačil jsem se divit. Z menšího města do většího máte několik možností. Autobus, který možná pojede jednou denně – někdy ani to ne. Vlak, který nahání hrůzu i místním – pomalý, špinavý, hlučný, ale stojí pár korun. Malým městem projíždí jednou denně. My jsme se (tedy celá rodina včetně maminky, sestry, švagra apod.) rozhodli jet z Ranchuela do Cienfuegos vlakem. Jede zítra ráno v osm, je třeba být na nádraží včas (na nádraží pěšky cca 15 – 20 minut v nesnesitelném vedru se všemi zavazadly je trochu masakr). Ráno rozrazí švagr dveře – vlak nejede, není nafta. Tak půjdeme hledat jiný způsob.

S rodinou na voze k řece. A po dálnici…

Dá se cestovat stopem – tzv. „botella“ (láhev), stoupnete si k silnici, máváte bankovkou a někdo zastaví a vezme vás (a několik dalších lidí) do dalšího města. Je tady i tzv. „camion“ – to je asi největší hrůza. Nákladní vůz, na jehož korbě je zamřížovaný prostor, do kterého se našlape hromada kubánců a v sedě nebo ve stoje takto pomalu cestují z bodu a do bodu b. Můj oblíbený způsob je „machina“ – tedy soukromé taxy (funguje jinak, než taxi státní). Mávnete si na ně nebo počkáte u nádraží, kde parkují a pokud se dostatečně dobře perete a rvete s hordou dalších dvaceti cestujících, ostanete se dovnitř a za 20 Kč na osobu vás odveze do vedlejšího města. V dostatečně našlapaném prostoru, bez klimatizace, s otevřenými okny, ale jedete.

Po městě je asi nejlepší chodit pěšky – i když v tom vedru to člověka zmůže – nebo si vzít vůz tažený koněm, který váz za pár lokálních kaček odveze přibližně vaším směrem. A navíc je to romantika. Cenový rozdíl státních taxíků je dost šílený. Za stejnou cestu minibusem jsme dali 20 Kč, taxi chtěl za dvě osoby 400 Kč. Volba byla jasná, ale tlačenice u minibusu o to větší. Když má člověk pevné nervy a fyzičku, chce zažít Kubu „pod pokličkou“ měl by opravdu cestovat místní dopravou a nepronajímat si předražená auta, za která tady zaplatí víc než v Evropě.

Kuba je krásná země, plná barev, rytmu salsy a reggaetonu, ale taky plná problémů. Věřím, že systém se bude muset brzy změnit. Závislost na dovozu ropy a nedostatečná místní produkce potravin, špatná infrastruktura – Kuba bude muset něco udělat, aby tento barevný domeček z karet brzy nespadl.

Přídělová knížka na jméno – sůl, cukr, chleba...

Na návštěvě v Trinidadu – za ty dva roky kluk vyrostl

Po půlhodině čekání na menu nám přijde číšník pracně vysvětlit, co vlastně mají v nabídce. Menu totiž není.

Další hodina čekání na jídlo – kuchař si „odskočil“. Jídlo ale bylo nakonec dobré. Malecón, Havana

Místní bar a místní lidé – občas jsme měli štěstí i na točené pivo, většinou ale jen jeden druh v plechovce. A za devizy. Ranchuelo

United colours of Ranchuelo

Příspěvek byl publikován v rubrice texty a jeho autorem je Milan Deutsch. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář