Největší showman je dobrá show

Po dlouhé době jsem se na nový film vydal do kina. Důvodů je několik – mám rád muzikály s velkou výpravou, dobrý zvuk a některé filmy si plátno zaslouží. Tak jsem vyrazil rovnou na to největší plátno – do Imaxu. A jsem rád, že jsem zvolil velký formát. Ten filmu rozhodně sluší, protože právě výprava a taneční scény jsou jeho hlavní předností.

The greatest showman

Už z ukázek mi film trochu připomínal filmový muzikálový hit Moulin Rouge (2001 – to to letí!). A chvílemi jsem se nevyhnul srovnávání.

Velká romantická láska: Moulin Rouge jí díky dobrému scénáři a stavbě příběhu a vlastně i lehkému nadhledu zvládl s grácií. Showman zvládl ještě úvodní milostný příběh hlavního hrdiny (Hugh Jackman) k jeho dětské lásce a později manželce a matce jeho dětí v podání mé oblíbené Michelle Williams celkem obstojně a vkusně. Další milostné zápletky a dojáky, které následovaly, už byly pro mne trochu za hranou. Drobnou kritickou poznámku si také neodpustím směrem k dějové linii, ve které hlavní hrdina začne zastupovat a „produkovat“ vystoupení evropské operní divy Jenny Lind. Ta při svém vystoupení, kterým si podmaní americkou smetánku, nezpívá operním hlasem – ba dokonce bych se nezdráhal napsat, že její dokonalá róba (opět – díky dokonalé výpravě) je větší, než její hlas.

Film jsem si užil, má spád a je pastvou pro oči. Jak už jsem zmiňoval, taneční, některé aktobatické a pěvecké scény se povedly. Film rozhodně stojí za viděnou. Slabinou je podle mého právě nezvládnuté množství patosu, který se křečovitě drží zajetých modelů – hlavní hrdina žije americký sen, pomáhá „divným“ lidem z okraje společnosti, takže je to vlastně filantrop, láska mezi bohatým a chudou, chudým a bohatou a tak bych mohl pokračovat. To, co australský režisér Mouline Rouge Baz Luhrmann díky bravurnímu vyprávění příběhu zvládl na výbornou, nezkušený americký režisér Michael Gracey tak dobře nezvládl. Hraje na jistotu, sází za sebe vyzkoušené scény, jak rozněžnit diváka a podřizuje vše hlavně výpravě a – vlastně celkem logicky – velké show.

A perlička na závěr – film vznikl podle skutečného příběhu

Dávám 80 %.

Jagten

V dánštině to nezní až tak špatně. V češtině už hůř. „HON“. V otevřeném prostoru, kde lovci vezmou své zbraně a jdou lovit zvěř, je to přirozené. Jsou i případy, kdy lovci vjedou do výběhu, ze kterého nemohou utéct, s daňky a střílejí do nich. Pak se ten hon stává psychem. Celý příspěvek

Božská Marilyn nebo Dorian Gray v sukních?

Moje dojmy z filmu Můj týden s Marylin

Máme jí všichni zvláštním způsobem rádi. Byla krásná, úspěšná, slavná, jiná. Nový film, který se snaží vykresli Marilyn na malém úseku jejího života – vlastně během jednoho týdne natáčení filmu v Británii, se povedl natolik, že po letech mám chuť napsat o něm pár řádek. Celý příspěvek

KILL BIL (vol. 1) aneb krvavá jatka rukou krásné ženy se žlutými vlasy

První pocit po shlédnutí Billa? Šok.I přes pořádnou reklamní masáž, kterou jsme dostávali v pravidelných dávkách letos v létě, přes spoustu stránek popsaných ve všech společenských časopisech, něco takového jsem nečekal. Člověk se snaží na to tempo a spoustu krve zvyknout si a brát to s nadhledem. Musí se tomu neustále a hlasitě smát – a přesto cítí podvědomě, že to celé není tak nějak normální, že „ten Tarantino přece musí bejt naprostej magor“. Celý příspěvek

21 gramů

Reklamní slogan: „Říká se, ž přesně v okamžiku smrti ztratíme 21 gramů váhy. Je to hmotnost pěti niklových mincí, kolibříka, tabulky čokolády a možná také lidské duše…“ Psychologické drama USA. Čekal bych všelicos, jen ne opravdové drama. A bylo to velké překvapení…Drama se skutečně konalo. Celý příspěvek

Hodiny – The Hours

Jeden den v životě tří žen. Každá žije v jiné době, na jiném místě. Všechny jsou ale propojené zvláštním tajemným příběhem…

Na začátku byla kniha
Dvě knihy, které byly napsány ze zvláštních důvodů. Jedna jako terapie a únik před smutkem a šílenstvím a stala se klasikou, kterou budou číst další generace. Druhá jako únik před můrami minulosti (položte svůj osud na papír a uleví se vám). Obě knihy mají něco společného – a nejen to, že v nich musí někdo zemřít. Celý příspěvek