Největší showman je dobrá show

Po dlouhé době jsem se na nový film vydal do kina. Důvodů je několik – mám rád muzikály s velkou výpravou, dobrý zvuk a některé filmy si plátno zaslouží. Tak jsem vyrazil rovnou na to největší plátno – do Imaxu. A jsem rád, že jsem zvolil velký formát. Ten filmu rozhodně sluší, protože právě výprava a taneční scény jsou jeho hlavní předností.

The greatest showman

Už z ukázek mi film trochu připomínal filmový muzikálový hit Moulin Rouge (2001 – to to letí!). A chvílemi jsem se nevyhnul srovnávání.

Velká romantická láska: Moulin Rouge jí díky dobrému scénáři a stavbě příběhu a vlastně i lehkému nadhledu zvládl s grácií. Showman zvládl ještě úvodní milostný příběh hlavního hrdiny (Hugh Jackman) k jeho dětské lásce a později manželce a matce jeho dětí v podání mé oblíbené Michelle Williams celkem obstojně a vkusně. Další milostné zápletky a dojáky, které následovaly, už byly pro mne trochu za hranou. Drobnou kritickou poznámku si také neodpustím směrem k dějové linii, ve které hlavní hrdina začne zastupovat a „produkovat“ vystoupení evropské operní divy Jenny Lind. Ta při svém vystoupení, kterým si podmaní americkou smetánku, nezpívá operním hlasem – ba dokonce bych se nezdráhal napsat, že její dokonalá róba (opět – díky dokonalé výpravě) je větší, než její hlas.

Film jsem si užil, má spád a je pastvou pro oči. Jak už jsem zmiňoval, taneční, některé aktobatické a pěvecké scény se povedly. Film rozhodně stojí za viděnou. Slabinou je podle mého právě nezvládnuté množství patosu, který se křečovitě drží zajetých modelů – hlavní hrdina žije americký sen, pomáhá „divným“ lidem z okraje společnosti, takže je to vlastně filantrop, láska mezi bohatým a chudou, chudým a bohatou a tak bych mohl pokračovat. To, co australský režisér Mouline Rouge Baz Luhrmann díky bravurnímu vyprávění příběhu zvládl na výbornou, nezkušený americký režisér Michael Gracey tak dobře nezvládl. Hraje na jistotu, sází za sebe vyzkoušené scény, jak rozněžnit diváka a podřizuje vše hlavně výpravě a – vlastně celkem logicky – velké show.

A perlička na závěr – film vznikl podle skutečného příběhu

Dávám 80 %.

Jagten

V dánštině to nezní až tak špatně. V češtině už hůř. „HON“. V otevřeném prostoru, kde lovci vezmou své zbraně a jdou lovit zvěř, je to přirozené. Jsou i případy, kdy lovci vjedou do výběhu, ze kterého nemohou utéct, s daňky a střílejí do nich. Pak se ten hon stává psychem. Celý příspěvek

Božská Marilyn nebo Dorian Gray v sukních?

Moje dojmy z filmu Můj týden s Marylin

Máme jí všichni zvláštním způsobem rádi. Byla krásná, úspěšná, slavná, jiná. Nový film, který se snaží vykresli Marilyn na malém úseku jejího života – vlastně během jednoho týdne natáčení filmu v Británii, se povedl natolik, že po letech mám chuť napsat o něm pár řádek. Celý příspěvek

KILL BIL (vol. 1) aneb krvavá jatka rukou krásné ženy se žlutými vlasy

První pocit po shlédnutí Billa? Šok.I přes pořádnou reklamní masáž, kterou jsme dostávali v pravidelných dávkách letos v létě, přes spoustu stránek popsaných ve všech společenských časopisech, něco takového jsem nečekal. Člověk se snaží na to tempo a spoustu krve zvyknout si a brát to s nadhledem. Musí se tomu neustále a hlasitě smát – a přesto cítí podvědomě, že to celé není tak nějak normální, že „ten Tarantino přece musí bejt naprostej magor“.

Pravdou je, že smíchu jsem se neubránil hodně často – i v těch nejdrsnějších scénách. Když mi ale došlo, že lidi kolem mlčí jako pěna, trochu jsem se leknul. Je to tím, že jen já pochopil originální humor režiséra nebo mi už taky hrabe? No, posuďte sami a zajděte se na ta jatka podívat.

Uma umí

Na Umě Thurman to celé stojí. Je to Tarantinova bohyně, kterou tady prodává v celé její kráse. Ač jde o akční film a to hlavní, co se po ní chce, je dobré zacházení s mečem, přemety a výkopy, ona dokáže mnohem víc pouhým výrazem očí a tváře (když odmyslím působivou scénu po smutném probuzení z kómatu, kterou si teda opravdu „zahraje“). Uma prostě umí. Před natáčením jí ale nechali krapet moc zhubnout, takže působí dost vyzáble, vyčouhle a nemotorně. Nemohl jsem se zbavit strachu, že Uma je sice kočka, ale to bojové umění jí prostě nesedí a jednou jí někdo v boji usekne tu její pěknou blonďatou hlavu.

Červený humor a la Tarantino

Všichni si mysleli, že Tarantino má smysl pro černý humor. Po shlédnutí Billa ale musím vytvořit novou kategorii… „červený humor“. Trochu jsem ho pocítil už u Pulp fiction, podobně jako ve Stoneově Takových normálních zabijácích. Tehdy se člověk občas prostě musí zasmát i vystřelenému mozku. Kill Bill ale všechny tyhle předchůdce položí na lopatky. Krev tady cáká horem dolem a někdy vytváří až bizarní a směšné fontánky. Tarantino se naštěstí nesnaží o věrohodnost tepenných krvácení a nahrazuje je proudem, který se dá přirovnat ke špatně regulovatelné sprše J. A díky autorovi za to, že nám dá občas odpočinout při černobílých sekvencích, ve kterých přeci jen ta krev nevypadá tak děsivě (i když akční scény o to méně napínavě).

Zranitelnost drsné nevěsty

Vražedkyně v podání Umy je půvabná, neúprosná a odhodlaná vraždit. Zároveň mě ale znervózňovala svojí zranitelností. Ta holka chce sice pozabíjet ty největší vrahouny světa, ale v mnoha scénách si všimnete v jejích očích obyčejného strachu a váhání. Jako každý Batman, Superman nebo Zoro má i ona svojí achilovku. Nevinné děti. Fakt, že přišla během své nepovedené svatby o nenarozené dítě, v ní rozhodně zůstal hodně hluboko zakořeněný. Má tedy problém postavit se nedospělým zabijákům (třeba drsné sedmnáctileté školačce, která je členkou ochranky šéfky tokijského podsvětí). Když se na ní žene banda ozbrojených puberťáků, je v koncích. Teprve až když zhasnou v místnosti světla, je schopná je naporcovat svým magickým mečem. A toho jednoho kluka, který přežije, prostě ohne přes koleno a tím mečem mu naplácá na zadek, aby ho poté poslala domů za mámou (jedna z nejlepších „tarantinovin“ filmu, u které se dokonce smáli i ostatní v sále J).Trochu drsná zábavaTenhle humor by ale některé slabší povahy nemusely dobře rozdýchávat. Já osobně jsem se například moc nedokázal smát při scéně, ve které se dozvíte, kolik musí zaplatit tlustej smradlavej chlápek za sex s ženou v kómatu jejímu ošetřovateli. Zajímá vás to? Je to 75 $ (a lubrikační gel v ceně). Vzpomněl jsem si na film Mluv s ní a zvláštní vztah ošetřovatele k jeho svěřenkyni… I v Billovi má bezvládná žena svého ošetřovatele. A ten s ní také mluví. A co jí říká? No, tak třeba… „Hi, my name is Buck. – and I came to fuck!!“.

Tarantino si hraje

Jedno na tom celém musím obdivovat. Nezbavil jsem se pocitu, že Tarantino si vlastně mohl dělat, co se mu zachtělo. Že si prostě hraje. Z filmu čiší jeho pohoda, nadsázka a tvůrčí svoboda. Jako by malé dítě, co má spoustu fantazie a představ, co miluje akční filmy a braky všeho druhu, dostalo hodně peněz, aby ty svoje představy zhmotnilo. Někde v podvědomí jsem mu asi tuhle „milionovou hru“ trochu záviděl.Režijně je to zvládnuté na výbornou (a ve střižně odvedli dobrou práci). Originální kombinace animovaného filmu, černobílých záběrů a videoklipově barevných scén mě nadchla. Hudba je taky super – a její volba místy odlehčuje a zesměšňuje drsné scény (třeba když si to Daryl Hannah vykračuje chodbou nemocnice, aby si našla Umu svým „jedním krásným modrým okem“ – a oddělala ji, píská si u toho naprosto pohodovou a úchylně veselou melodii).Pokud jde o bojová umění, Tygr a drak byl mnohem větší pastvou pro oči. Boj je tam povýšen na kulturní zážitek a divák si ho opravdu vychutná. V Billovi Tarantino dost stříhal a z boje nakonec zůstane většinou jen rozmazaná krvavá skvrna (někdy navíc černobílá). Jelikož jsem ale na tenhle film nešel kvůli akčním scénám, ani mi to moc nevadilo.

Hodnocení

Bez váhání dávám 100%(ač jsem si vědom, že polovina národa tomu nedá ani 70, jelikož jde přeci o brak).. no, uvidíme, co přinese Vol. 2…. minimálně další tři oběti ze seznamu krvavé nevěsty

21 gramů

Reklamní slogan: „Říká se, ž přesně v okamžiku smrti ztratíme 21 gramů váhy. Je to hmotnost pěti niklových mincí, kolibříka, tabulky čokolády a možná také lidské duše…“ Psychologické drama USA. Čekal bych všelicos, jen ne opravdové drama. A bylo to velké překvapení…Drama se skutečně konalo. Celý příspěvek

Hodiny – The Hours

Jeden den v životě tří žen. Každá žije v jiné době, na jiném místě. Všechny jsou ale propojené zvláštním tajemným příběhem…

Na začátku byla kniha
Dvě knihy, které byly napsány ze zvláštních důvodů. Jedna jako terapie a únik před smutkem a šílenstvím a stala se klasikou, kterou budou číst další generace. Druhá jako únik před můrami minulosti (položte svůj osud na papír a uleví se vám). Obě knihy mají něco společného – a nejen to, že v nich musí někdo zemřít. Celý příspěvek