Hodiny – The Hours

Jeden den v životě tří žen. Každá žije v jiné době, na jiném místě. Všechny jsou ale propojené zvláštním tajemným příběhem…

Na začátku byla kniha
Dvě knihy, které byly napsány ze zvláštních důvodů. Jedna jako terapie a únik před smutkem a šílenstvím a stala se klasikou, kterou budou číst další generace. Druhá jako únik před můrami minulosti (položte svůj osud na papír a uleví se vám). Obě knihy mají něco společného – a nejen to, že v nich musí někdo zemřít. Láska je láska…
Některé ženy možná v náznaku touží po ženách a přesto zůstávají s muži (navždy?). Jiné ženy zůstávají se ženami a přesto neskutečně touží po mužích. Někteří muži milují muže, ale nakonec jim zůstanou jen ženy a samota. Skrývané vášně, přemáhané city, náznaky nepochopitelné náklonnosti, touhy po emocionálním dobrodružství, zmatenost. Je to složité na pochopení? Ale to je přeci život taky…
Někdo musí z kola ven!
Jako v každém příběhu, aby byl zachován kontrast mezi životními příběhy a dramatem, někdo prostě musí zemřít. Virginie Woolfová se rozhoduje, koho ve své knize „zabije“. Tohle očekávání, na koho to slovo padne, vytváří napjatou atmosféru. Ale abych vás uklidnil – jedinou smrtí v přímém přenosu zajde sýkorka na zahradě paní Woolfové, které se dočká zvláštního a mile smutného pohřbu. (……..ba ne – jak už to bývá, smrti přímé i naznačené je tam o trochu víc!). Napadla mě jedna zajímavá paralela – vizuální i tématická. Ofélie, bledá a krásná, se vznáší na hladině mezi lekníny, jako mrtvý list. Podoba s Virginií ve vlnách řeky Ouse čistě náhodná?

Hvězd jako na letní obloze

Hodiny jsou plné hvězd. Jejich obsazení se rozhodně vyplatilo. Jen namátkově tedy vybírám:

Meryl Streep (podala svůj standardní, vyzrálý, ale na můj vkus krapet nudný výkon), Ed Harris (ani jeho ohromné charisma nezachránilo nešťastně napsanou postavu nemocného Richarda), John C. Reilly (hloupučký, naivní a hodný manžel Amos Hart „Celofán“ z Chicaga se dočkal naprosto totožné postavy a stylizace), Juliane Moore (ta herečka mi v každé předchozí roli naháněla husí kůži – je v ní něco divného. A v Hodinách si to tedy opravdu vychutnala – a její filmový synek asi taky). Miranda Richardson (která mě nadchla v Crying game a Merlinovi, byla v Hodinách výborná – a nejen díky svému nefalšovaně britskému původu).

Nemůžu se ale nezastavit u dvou hereček, které byly „mými“ hvězdami tohoto filmu. Austrálie holt zásobuje filmový svět jen samým kvalitním materiálem J

Moje milovaná Muriel – Toni Collette – dostala kratičkou, ale přesto naprosto geniální roli. Kdo si pamatuje tlustou zakomplexovanou Muriel, bude překvapený touhle povrchní, sebevědomou, chladnou a krapet přihlouplou americkou pipinkou z 50. let, jejíž oči a chvějící se rty ale prozrazují neuvěřitelný vnitřní strach a nedostatek sebedůvěry. Osobně bych označil její krátký výstup za emocionálně nejsilnější epizodu v celém filmu (samozřejmě naprosto subjektivně).

Nicol Kidman? Nepatřila nikdy mezi moje oblíbené herečky. Vcelku tuctová blondýnka / zrzka, průměrné role, průměrné výkony. Moulin Rouge naznačil, že se tahle bledá Australanka posunula o velký kus dál. Hodiny ale pro ní znamenají naprostý skok na herecké trampolíně. Zbavila se svojí tuctové a nudné krásy, přidala neuvěřitelnou dávku šarmu, chladu, smutku, šedi, melancholie. Dýchá z ní atmosféra staré Anglie, v očích se jí odehrává celý příběh, který je znepokojující, přitažlivý, děsivý. V drsném a tichém hlase se míchá její vnitřní zoufalost a nevyslovené otázky. Byla prostě tak autentická, že se až tajil dech. Nicol opravdu jsi překvapila – smekám klobouk a s chutí se loučím se zrzavými kudrlinkami a přihlouplými úsměvy. Užij si Oskara, zasloužíš si ho.

Nikdo není dokonalý

Kdybych měl Hodinám vytknout jednu věc, tak to bude rozhodně postava homosexuála, který umírá na AIDS. Filmaři prostě musí dramatizovat minoritu nakažených gayů, kteří jsou zavřeni ve svých špinavých a smradlavých kobkách, se svou nemocí a temnou minulostí, jak netrpělivě čekají na svou smrt. Tahle epizoda mi celkovou atmosféru příběhu narušovala a řekl bych, že tam byla tak trochu navíc. Klišé a la Philadelphia… Tom Hanks, tančící se stojanem na kapačku mi už tehdy připadal pořádně přitažený za vlasy (průhledné metody amerických filmařů jak rozplakat diváka). Podobný patos se vkradl i do těchto, jinak dokonale tikajících, Hodin!

Závěrem – i krátké Hodiny někdy mají přes sto minut

Hodiny, jak přibývají ve filmu i na vašich hodinkách, letí jako splašené. Najednou se divíte, že je tady závěr a puzzle se skládají dohromady. Ten film uteče jako divoká voda v řece Ouse. Když doběhnou poslední titulky, nevstává se lehko a rozhodně ne s lehkou myslí.

Celkový dojem? Tenhle film vás naplní emocemi a dojmy po okraj – nevíte, jak to vše udržet, abyste nic z toho cestou domů neztratili a zůstaly ve vás…..pokud možno celé hodiny….

(Být Cinemou, dal bych 100%)

víc o filmu: http://www.thehoursmovie.com/home.php

životopis Virginie Woolfové

http://orlando.jp.org/VWSGB/dat/vwbiog.html

Příspěvek byl publikován v rubrice recenze a jeho autorem je Milan Deutsch. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář