Země krásou posedlá

Venezuela je nádherná země. Více než pro krásu zdejší přírody hoří ovšem její obyvatelé pro dokonalou krásu ženy. Nejrůznější soutěže krásy poutají více pozornosti než politika i fotbal. Venezuelské modelky to ve snaze být co nejdokonalejší často přehánějí, ale obyčejné dívky jsou při své „hře na miss“ přirozené a jejich krása je uhrančivá. Zdálo by se, že Venezuela je pro fotografa, zvláště chce-li fotit ženy a dívky, ideálním cílem. Snaha fotografovat krásné Venezuelanky ale může narazit na drobný problém. Ten je v riziku, že vám ukradnou fotoaparát dříve, než s ním pořídíte první snímek. Při procházkách ulicemi Caracasu nenoste na krku pověšený foťák, nevyndavejte peněženku na frekventovaném místě, chraňte si neustále zavazadla. Loupežná přepadení jsou v rušné metropoli na denním pořádku.

Možná i proto jsme se hlavnímu městu vyhnuli a snažili se trávit většinu času ve venezuelské přírodě a v malých městech. Naše vítězka? María! Focení krásných žen a dívek v temperamentní Venezuele bylo krásnou zkušeností. První dívka, kterou jsme opatrně požádali o svolení fotit, s nadšením zapózovala jako profesionální modelka a ještě sama poděkovala za náš zájem. Pro Evropana exotická „divoká“ krása a ženská hrdost Venezuelanek se tu zvláštním způsobem mísí s přirozenou ženskou touhou líbit se. Každou chvíli si proto člověk musí vzpomenout na soutěž Miss Venezuela, kterou v této zemi vzrušeně sleduje snad úplně každý. Vždy když se mi do objektivu usmívala modelka jakéhokoli věku, vzpomněl jsem si mimoděk na miss.

A tak se zrodil nápad, že ze všech fotografií v závěru cesty vybereme jednu a dívku na ní zvolíme pomyslnou miss našeho venezuelského putování. Ze všech holčiček, dívek a žen, které jsme fotili, bylo krásné vybírat. Hlavními kritérii naší tajné soutěže nebyly míry boků a dokonalost postavy. Chtěli jsme vybrat tu, jejíž krása je přirozená a ne hraná nebo vypreparovaná. A jak jsme se k naší venezuelské královně krásy dostali? V domorodé indiánské vesnici uprostřed Národního parku Los Llanos nás obklopila skupina dětí oblečených v pestrých šatech. Když viděly fotoaparát, přesvědčily nás, že musíme určitě vyfotit jejich krásnou sestřičku jménem María. Jak jsme ji uviděli, bylo nám jasné, že je to ona. Roční holčička, ozdobená šperky, nám ochotně a s grácií věnovala několik snímků a rozesmátá odcupitala kamsi roh. Vyhrála na plné čáře v konkurenci starších sokyň.

Kopie od chirurga Volba královen krásy a modeling jsou bezkonkurenčně nejmarkantnějším kultem této zvláštní země, kde je benzin desetkrát levnější než pitná voda. Důkazem toho jsou specializované školy, ve kterých se už malé holčičky učí pohybovat na přehlídkových molech, konverzovat, používat ty správné příbory a dokonce si i vybrat správného plastického chirurga. Posedlost krásou v mánii kolem Miss Venezuela nezná hranic. Plastická chirurgie je v téhle zemi zlatým dolem. Reklamní plakáty, které propagují tyto služby, jsme během naší cesty potkávali na každém kroku. Když vidíte přirozenou krásu místních dívek, nechápete, co je vede k tomu, aby ji ve jménu dokonalosti nechaly deformovat skalpelem do podoby, která právě letí.

V souvislosti s tím se mi vybavil úsměvný článek jednoho českého deníku, který otiskl fotografii tří finalistek venezuelské miss, které vypadaly jako rodné sestry. Tři stejné obličeje se profesionálně usmívaly z fotografie a doprovodný text celý dojem umocnil – všechny finalistky využily služeb stejného plastického chirurga. Ten jim zaručil úspěch v soutěži a vytvořil tři kopie ideálu, který byl zrovna v kurzu. A že jsou místní plastičtí chirurgové pravými mistry v oboru, dokázal i výsledek soutěže krásy Miss Intercontinental. Vítězka – kráska z Venezuely – prošla s největší pravděpodobností jejich operačními sály.

Být raději miss nebo novinářkou? V horkých dnech pod venezuelským sluncem – když vás zrovna nechrání dešťové mraky, vysoké koruny stromů v pralese nebo mlha -přijde nejvíc vhod vychlazené pivo. Ale i plechovky s místní značkou Polar Ice vám připomínají, že v téhle zemi se volba královen krásy těší maximální pozornosti. Na každé plechovce jsme našli jednu z finalistek letošní soutěže. A o jedné z nich jsme se dozvěděli víc. Když jsme v Karibiku, na ostrovech Los Roques ležících severně od Venezuely, popíjeli dobře vychlazený Polar, dali jsme se do řeči s mladým párem. On byl Američan, který si tady na dovolené na jedné diskotéce v Caracasu našel místní dívku. Ona si ho po několika dalších návštěvách vzala a odstěhovala se za ním do Spojených států. Podávala mi z ledničky plechovku piva, na které se usmívala jedna z finalistek soutěže a pyšně se pochlubila: „Tahle holka je moje spolužačka z fakulty žurnalistiky. Modelingem a touhle soutěží si ale asi vydělá víc.“ Zdálo se, že ke své úspěšné kamarádce – modelce – vzhlíží s mírnou závistí. Během našeho několikahodinového rozhovoru jsme stihli vyprávět tomuhle mladému páru o všem, co se dá ve Venezuele vidět a zažít. Oni z toho totiž paradoxně neviděli ani zlomek. Slyšeli o krásách stolových hor na jihu, o nekonečných pláních a mokřadech v Los Llanos, o pětitisícových Andách na západě i poušti vedle města Coro na severozápadě. Bývalá studentka žurnalistiky nám ale raději nadšeně vypráví o tom, kde jsou nejlepší party: „Protože kde jsou party, tam to přece žije!“ Asi ví, o čem mluví. Na party potkala svou lásku ze Států. Salsu netančíme Naši představu o temperamentní latinskoamerické zemi, kde všichni tančí na ulici salsu, jen co zazní její první tóny, jsme si museli poněkud poopravit. Když jsme nakupovali CD s místní hudbou u stánků na ulici města Ciudad Bolívar, dvě šestnáctileté dívky stydlivě postávaly vedle na chodníku a pohupovaly se do rytmu. Černovlasá Yubilin, která by za pár let mohla jednu ze soutěží krásy na plné čáře vyhrát, se z počátku styděla i zapózovat před fotoaparátem. Na výzvu, ať nám zatancují salsu, obě rázně odmítly.„Nemůžeme tady tancovat na ulici, co by tomu řekli lidi,“ ohradila se rázně Naobis, odvážnější z dvojice. Trochu nás to překvapilo. Tak to zkoušíme jinak. „Zatancuj si se mnou, když se sama stydíš. Za chvíli se k nám určitě přidají i ostatní a není se čeho bát,“ snažím se je přesvědčit, aby rozvlnily boky. Ani na to ale nereagují. Později nám na lavičce v parku vysvětlují, že tady se tancuje jenom v klubech, nebo když je na ulicích karneval. Kdyby se do tance pustily na ulici, a ještě k tomu se dvěma cizinci, lidé by je pomluvili. Takže naše představa o lidech tančících kdekoli a kdykoli zahraje hudba, se rozplynula jako ranní mlha nad stolovými horami. „Ty máš kočičí oči!“ Hodinová konverzace s dvěma kráskami nám poskytla jednu cennou informaci, o níž se rádi s potenciálními českými cestovateli do Venezuely podělíme. Pokud chcete u místních dívek uspět a zalíbit se jim, musíte mít „ojos del gato“ – tedy kočičí oči. Modrooký Míra sklidil velký úspěch a musel dívkám napsat svoji e-mailovou adresu. Vášeň místních dívek pro modré oči jsme zažili opět v oblasti stolových hor, krásných řek a vodopádů, zvané Canaima. Po večeři v opuštěném kempu na ostrově Anatolyi, který odděluje od pevniny pás řeky, a kde jsou jen na sloupech zavěšené jednoduché sítě (takzvané hamaky) na spaní, jsme k salse přemluvili mladou Peruánku, která tady pomáhala s organizací leteckých výletů ke stolovým horám. Už nás nepřekvapilo, že se nejdřív styděla a k tanci se nechala půl hodiny vybízet. Nakonec si ale dokonce zavolala kamarádku s fotoaparátem a svůj tanec s turisty z Čech si nechala vyfotit na památku. „Kočičí oči“ slavily úspěch. Hladová Miss pralesa Magická slůvka Miss Venezuela nám pořád nějak nešla z hlavy a věčné srovnávání, které zvíře, strom, nebo květina je nejkrásnější ze všech, nás neopustilo ani v džungli. Když se nám v parku v Los Llanos přeplazila přes cestu mladá, asi 1,5 m dlouhá anakonda, kterou jsme nadšeně fotili, napadlo nás, že tahle kráska je svým způsobem taky takovou miss džungle, i když zatraceně nebezpečnou. Její větší příbuznou jsme potkali o den později. Domorodci ji pro nás vytáhli z močálu. Měla bezmála čtyři metry. Pružné a ladné miss džungle mají sice ohromné charizma, ale především smrtící stisk. Před dvěma lety se taková desetimetrová hadí miss v noci plazila přes silnici a zablokovala dopravu. Řidič nákladního auta musel v tmavé noci zastavit a klackem se ji snažil zahnat. Jak to celé dopadlo už asi tušíte. Ráno našli prázdné auto se zapnutým motorem a u silnice odpočívala nažraná anakonda s řidičem v těle. Krása umí být pěkně zrádná. Pokud vás fotografie autora reportáže zaujaly, můžete navštívit charitativní výstavu fotografií Miss VENEZUELA. Prodejní výstavu, jejíž výtěžek půjde na záchranu želv v pražské ZOO, a nad kterou převzala patronát venezuelská ambasáda v Praze a pražská ZOO, najdete ve třetím patře obchodního domu KOTVA. Výstava potrvá do 5. října.
Venezuela – fotogalerie

Příspěvek byl publikován v rubrice texty a jeho autorem je Milan Deutsch. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář