Chvíli mi to trvalo, než jsem se k tomu filmu dostal. Psalo se o něm (většinou dobře), dostal spoustu ocenění, na Oscarech byl velkým favoritem a nakonec si odnesl 6 sošek, které přidal k 7 Zatým glóbům a to zcela oprávněně!

Když se řekne americký muzikál – a navíc z prostředí Los Angeles – čekal bych rozjuchanou, barevnou a trochu kýčovitou podívanou. Film je ale velkým překvapením. Kdybych měl hodnocení shrnout do pár slov – melancholický, milý a inteligentní příběh, který jako by smutnil nad dobou starých muzikálů, opravdové lásky a přitom se nevzal trpkosti reality, která nad romantickými sny většinou vyhrává nelítostný boj. Právě vítězství drsné reality nad romantickou představou happy endu vlastně celý příběh na závěr přikryje smutným závojem.

Vizálně překvapivé pro mě bylo ztvárnění dvou hlavních hrdninů – mladé barmanky, která se touží stát herečkou a nájemního pianisty, který touží po vlastním jazzovém klubu. Velmi přirozené a málo stylizované pojetí obou postav mi nejdřív přišlo skoro až rušivé, potom mi ale postupně s přibývajícími minutami začalo připadat vlastně geniální a naprosto v souladu s velmi specifickým pojetím filmu – s jeho jemnou přirozeností. Velmi autenticky působící (projevem i vzhledem) Emma Stone v hlavní roli si odnesla Oscara a to zaslouženě.

Hudba ve filmu je geniální – a jako celek podrtrhuje lásku hlavního hrdiny (i autora filmu) k jazzu, který ale už dnes poslouchá jen málo lidí a naráží proto na existencionální problémy a často také komerční neúspěch. Swingovo-jazzové pojetí La La Landu kontrastuje se záplavou současných moderních muzikálů, postavených na populárních hitovkách a výrazných pěvěckých výstupech. Jako by člověk slyšel ozvěnu Franka Sinatry ze starého rádia.

Dávám 100 % a pokud jste ještě neviděli, doporučuji shlédnout.

Po dlouhé době jsem se na nový film vydal do kina. Důvodů je několik – mám rád muzikály s velkou výpravou, dobrý zvuk a některé filmy si plátno zaslouží. Tak jsem vyrazil rovnou na to největší plátno – do Imaxu. A jsem rád, že jsem zvolil velký formát. Ten filmu rozhodně sluší, protože právě výprava a taneční scény jsou jeho hlavní předností.

Už z ukázek mi film trochu připomínal filmový muzikálový hit Moulin Rouge (2001 – to to letí!). A chvílemi jsem se nevyhnul srovnávání.

Velká romantická láska: Moulin Rouge jí díky dobrému scénáři a stavbě příběhu a vlastně i lehkému nadhledu zvládl s grácií. Showman zvládl ještě úvodní milostný příběh hlavního hrdiny (Hugh Jackman) k jeho dětské lásce a později manželce a matce jeho dětí v podání mé oblíbené Michelle Williams celkem obstojně a vkusně. Další milostné zápletky a dojáky, které následovaly, už byly pro mne trochu za hranou. Drobnou kritickou poznámku si také neodpustím směrem k dějové linii, ve které hlavní hrdina začne zastupovat a „produkovat“ vystoupení evropské operní divy Jenny Lind. Ta při svém vystoupení, kterým si podmaní americkou smetánku, nezpívá operním hlasem – ba dokonce bych se nezdráhal napsat, že její dokonalá róba (opět – díky dokonalé výpravě) je větší, než její hlas.

Film jsem si užil, má spád a je pastvou pro oči. Jak už jsem zmiňoval, taneční, některé aktobatické a pěvecké scény se povedly. Film rozhodně stojí za viděnou. Slabinou je podle mého právě nezvládnuté množství patosu, který se křečovitě drží zajetých modelů – hlavní hrdina žije americký sen, pomáhá „divným“ lidem z okraje společnosti, takže je to vlastně filantrop, láska mezi bohatým a chudou, chudým a bohatou a tak bych mohl pokračovat. To, co australský režisér Mouline Rouge Baz Luhrmann díky bravurnímu vyprávění příběhu zvládl na výbornou, nezkušený americký režisér Michael Gracey tak dobře nezvládl. Hraje na jistotu, sází za sebe vyzkoušené scény, jak rozněžnit diváka a podřizuje vše hlavně výpravě a – vlastně celkem logicky – velké show.

A perlička na závěr – film vznikl podle skutečného příběhu

Dávám 80 %.